Byl to život, který nás tuze trápil. Nesli jsme se na jeho vlně, poslouchali co nám radí, mysleli si, že skutečně žijeme. Byli jsme v iluzi snění, byli jsme sami. Podstupujeme tyto iluze a přitom máme pocit reality. Jsme loutkami vlastní omezenosti, jsme omezenci sebe sami. Máme pocit volnosti, která nám zaplavila mysl. Duše však ví, že se mozek plete. Ona se zmást nenechá, je jasnozřivá. Duše však tělo neřídí, je to mozek. Ten bastard! Potřebujeme odstup, nadhled, leč jsme příliš omezeni. Kruh se uzavřel, život nás dostihl. Jsme v koutě a už se nezmůžeme na nic. Čekáme a přitom vzpomínáme. Mozek odchází a na jeho místo se konečně dere duše. Ještě chvíli v nás pobude. Teď jsme šťastni, teď žijeme. Žádná iluze - skutečný život. Duše nás opouští, tělo klesá. Ona však ví, že zvítězila.
hezky:))
Moc pěknej blog...
myslim že tenhle článek mi toho hodně vyjasnil...