Mám strach. Mám ze všeho strach...
Mám strach, že jsem ztratila peněženku (Bože, prosím, ať ji najdu...), že se nedostanu na školu. Mám strach, že všechno vořu. Mám strach, že do mě nikdy nikdo nezamiluje... Mám takový strach, že mám po celém těle husí kůži. Mám strach, že zklamu. Mám strach, že jsem... Že jsem špatná, nebo dělám něco špatně, ale neuvědomuji si to. A díky tomu mám strach, že ztratím ty co miluji.

Pak budu na světě sama a nic mě nebude držet u krásně barevných stromů díky podzimu. Nezůstanu a ani vlastně nebudu chtít zůstat a koukat se na východ nebo západ slunce. Nebudu chtít hledět na nebe... na Tebe. Nebudu už ani chtít nasávat do plic tu skvělou vůni květit, nebo poslouchat hudbu, kterou vnímám teď.
A pak skočím? Budu létat jako pták a zpod mých modrých očí budou padat slzy. Slzy, které díky větru zůstanou nade mnou a dopadnou o něco méně později než-li já. A všechno to zkončí. Už nikdy neusliším hudbu, ani ptáky. Už nikdy neucítím vůni květin a vánočního cukroví. Už nikdy neuvidím duhu. Nikdy Ti nepohlédnu do tváře....
Z toho mám strach!
Strach má každý, musíš si ale vzpomenout na to, že každý jiný ho překonal, tak i ty.